Rozhovor s Tomášem: Dovolená na Korsice aneb jak jsme si užili dobrodružné cestování s Mazdou MX-5

Anebo existuje ještě jedna možnost, a to zavzpomínat na úžasné letní zážitky. To mě inspirovalo k oslovení našeho čtenáře Tomáše za účelem rozhovoru, který se vydal na slunnou Korsiku, a to prosím s Mazdou MX-5 (NA). Co ho potkalo na cestách a jak zvládl nastolené problémy? Užijte si příjemné čtení o dobrodružné dovolené.

Pokud i Vy jste zavítali někam do světa s Vaší Mazdou a chtěli byste se podělit o zážitky, jako to udělal právě Tomáš, není problém. Stačí se mi ozvat do zpráv na facebookové stránce a domluvíme se. Nicméně, teď doporučuji si přečíst celý rozhovor a hlavně, ty fotky stojí za to!

Ahoj Jirko! Rozhodování, kam na dovolenou, začalo probíhat kolem dubna. Už minulý rok jsme absolvovali dovolenou na Korsiku a zpátky s Mazdou 3 (BK) 2,0i a byla to paráda. Tehdy jsme měli ale na ostrov jen málo času a chtěli jsme toho vidět co nejvíce. Proto vše bylo trochu ve shonu a tak jsme si tamní cesty a výhledy moc neužili. Původně jsme si řekli, že se na Korsiku podíváme znovu až třeba za 5 let, ale jelikož je to naprosto famózní ostrov s úžasnou krajinou, mořem, plážemi a silnicemi, rozhodli jsme se, že Korsiku absolvujeme i tento rok, akorát trochu víc „na punk“ v Miatě. Protože z jakého jiného auta je lepší kochání než z roadsteru, že?

Je to NAFL verze z roku 1996, s motorem 1,6 (66 kW). Najeto měla před dovolenou cca 223 000 km, takže už si nějaká léta zažila – je to na ní bohužel vidět na zadních lemech (aneb SKS – samo-korozní-systém. Jak v průběhu let ztrácí motor výkon, odlehčuje se u Mazd váha vozu právě díky korozi a auto jede díky tomu stále stejně) <fór>. Karosařina byla poslední věc, kterou jsem před dovolenou nestihl udělat. Jinak se těsně před dovolenou udělal servis v podobě výměny oleje, filtrů a komplet nových brzd od ATE. To bylo vše!

Miata doslova hltala kilometry a neměl jsem s ní jediný problém, že by něco nezvládla. Já jsem věřil jí a ona věřila mně. Při cestě do Livorna, odkud jezdí trajekty, jsme si udělali zajížďku přes Passo Stelvio a Santa Catarinu, které jsou na severu Itálie. Díky krásnému počasí bez mráčku, 35°C teploty vzduchu a otáčkách, které nešly pod 4000, jsem musel dvakrát zastavit na dochlazení motoru, který se přehříval. Dochlazování jsem řešil ale jedině ve Stelviu, zbytek cesty už byla teplota v pořádku.

Výskyt dalších Miat nebyl valný – za celou cestu jsem nepotkal jediné NA. Ve Stelviu jsem potkal jedno NB a jedno ND. Na Korsice jsem pak v serpentinách potkal jedno bílé NC. Velmi mě potěšilo, že všichni „Miataři“ opětovali pozdrav.

Ohledně reakcí okolí na červené NA – díky malému výskytu MX-5 jsme tak byli pro ostatní taková rarita na silnicích. Měl jsem pár rozhovorů na pumpách a odpočívadlech s lidmi, kteří se zastavili, udělali fotku a ptali se, odkud a kam jedeme.  Bohužel někteří stále nevěděli, že „Czech Republic“ není „Chechnya“. To nám ale radost nezkazilo, jelikož jednou na Korsice na nás volala skupinka asi 5 kluků „Ferrari!“. No, a focení naší Miaty od ostatních ať už za provozu, nebo na parkovišti bylo více méně denním chlebem (o to víc mě mrzí, že se nestihla karosařina). Těsně před dovolenou jsem si koupil sluneční clonu s očima, takže byla podobná Blesku McQueenovi z animované trilogie Auta – to si děti taky zamilovali a třeba ve Florencii jsme mohli odjet až po 5 minutách, kdy se u ní vystřídala nějaká řádka dětí.

Já osobně jsem „vyrostl“ na zadním sedadle auta, kdy jsme s rodiči jako malý procestovali světa kraj a mám tak k cestování v autě blízko. Přítelkyně to měla ale naopak, takže jsme tohle brali jako takovou výzvu – když zvládneme cestu na Korsiku a zpátky v dvoumístném roadsteru bez klimatizace, tak už asi zvládneme všechno. Ostatně nás baví mnohem víc si cuknout někam autem, než letadlem. To zmiňuji z důvodu, že jsme absolvovali s Miatou v dubnu cestu za kamarádem do Švýcarska do Curychu (cca 1700 km). Možnost letět tam letadlem zmínili akorát kamarádi, my jsme o tom ani nepřemýšleli.

Ale abych se vrátil… Když jsme dojeli do Bonifacia, které je na úplném jihu Korsiky a je také jedno z nejhezčích měst na ostrově, měli jsme za sebou už nějakých 1900 km. Zjistili jsme, že i tahle výzva je pro nás splnitelná bez problému a pro mě byla potom už jenom jediná výzva – požádat ji o ruku. A jelikož jsme oba blázni nejen do cestování, kdy je pro mě nejlepší cestovat ve dvou, věděl jsem, že už nebudu chtít mít na sedadle spolujezdce jinou, než je ona. Žádost přijala, já splnil i tuto výzvu a zbytek dovolené jsme už jen odpočívali.

Díky schengenskému prostoru se k nám žádná byrokracie nedostavila. Nikde jsme už ani nenarazili na takové ty „staré hranice“ se závorou a kontrolou. Všude byly akorát cedule, které nás vítaly do nového státu – to bylo vše. No vlastně všechno to není, stala se nám jedna velmi závažná věc, která mohla ohrozit náš návrat do Čech, ale to zmíním později.

Během této dovolené jsme cestovali přes 4 státy. První den jsme se chtěli dostat co nejdříve do Stelvia (jízda začíná od cca 800 m. n. m. a končí 2758 m. n. m.), který, jak jsem zmiňoval, je na severu Itálie. Vyjížděli jsme kolem 5 ranní z Prahy směr Rozvadov k Německu. Poté kolem Mnichova na hraniční přechod s Rakouskem u Garmisch-Partenkirchenu, rychle přes Rakousko a hurá ke Stelviu do Itálie. Po projetí řidičské nirvány jsme směřovali přes Santa Catarinu do města Edolo, kde jsme měli nocleh. Ještě bych také zmínil, že samotné Stelvio mi nepřišlo zas tak záživné – udělá se 180° zatáčka, za jedna, za dva a brzdy – zase 180° a zase dokola… mnohem lepší mi přišla ta druhá část směrem dolů, kdy zatáčky byly širší a delší. To byla paráda!

Druhý den jsme popojeli do Florencie, kdy jsme si po cestě sáhli na dno právě kvůli vedru. Cesta sice byla jen 400 km, ale informační tabule kolem dálnice hlásily venkovní teplotu 41°C a na vozovce dokonce 54°C! Ať už se střechou, nebo bez střechy to bylo na hranici. Nakonec vyhrála varianta se střechou a okýnka dole, čepice na hlavě a osvěžovacím sprejem na pokožku (vřele doporučuji, pokud se chystáte na trip ve vedrech).

Třetí den jsme měli před sebou jen cca 200 km z Florencie do Livorna, odkud nám v 7 večer odjížděl trajekt. Původně jsme chtěli jet k trajektu rovnou po dálnici, ale jelikož jsme měli hodně času, zvládli jsme projet toskánské okrsky, které nám, díky svému skvělému stavu, dovolily se kochat okolními vinicemi. Po nalodění na trajekt nastával cca 4,5 hodinový odpočinek. Přesně o půlnoci se kola Miaty dotkla země a mohli jsme se zaradovat, že jsme na francouzské Korsice. Jinak cena za trajekt tam i zpátky vyšla na 181€ (cca 4800 Kč) s tím, že nejsou ale ceny za trajekty fixní. Jinými slovy, jednosměrný lístek v 7 ráno může stát 100€, ve 2 odpoledne 250€ a v 11 večer 80€.

Následujících 14 dní jsme brázdili zatáčky Korsiky. To ti řeknu, že je naprostá nirvána. Klopené zatáčky, široké silnice a asfalt, který vypadá, že byl položen před půl rokem, je na 90% hlavních tahů. Když jsme sjeli na nějakou vedlejší silnici, stejně byla kvalita vozovky mnohem lepší než většiny okrsek zde v Čechách.

Na Korsice jsme měli následující trasu. Bastia – Corte – Porto – Ajaccio – Sarténe – Bonifacio – Bastia. Pro zajímavost, minulý rok jsme měli jinou cestu: Bastia – Calvi – Porto – Corte – Bonifacio – Bastia. Většinou jsme jezdili po hlavních tazích, ale když jsme měli čas, tak jsme jeli podle navigace tou „delší zato horší cestou“. Pokud by někdo ze čtenářů chtěl jet někdy na Korsiku, určitě se těchto vedlejších cest nebojte a využijte je! My jsme díky vyhnutí se hlavnímu tahu jeli cca 50kilometrů po silnici a nepotkali jsme jedno jediné auto! A ty výhledy…

Na otázku ohledně karambolů – bohužel i ty zkoušely naši odhodlanost po cestě. Hned při prvním mi udělalo radost, že Mazdaři ve všech zemí drží při sobě. Problém nastal hned první den po 4 hodinách cesty, při výjezdu z Mnichova. Kvůli rozkopané silnici byl zip, který fungoval překvapivě trochu anarchistickým způsobem. V zipu jsem jel zrovna kolem nejnovější Mazdy CX-5, kdy jsem přibrzdil, a pokochal se barvou Soul Red Crystal, která ve slunečním světle jen zářila. Pán v autě si ihned všimnul krčící se Miaty vedle, stáhl okénko, pozdravil a pustil mě před sebe. Po asi 5 kilometrech, kdy jsme se dostali na dálnici, jel vedle nás a ukazoval na zadní kolo. „No to snad ne!“ Pomyslel jsem si, jelikož co si budeme povídat – na rezervu místo nebylo a lepící sadu jsem s sebou neměl. Hned na prvním možném odpočívadle jsem vystoupil, zkontroloval pravé zadní kolo a bylo z půlky prázdné. A co teď? „Google mapy -> servis“ a měli jsme štěstí. Deset kilometrů od nás mi našly otevřený servis. S velkou dávkou nejistoty a strachu jsme dojeli do autorizovaného servisu Peugeot, kde si na nás našel pán chvíli, vzal auto na zvedák, přifoukl kolo, otočil jím a našel v něm 10centimetrový šroub. No paráda! Co teď? Náhradní kolo v tomhle rozměru neměli a tak se nabídl, že díru zalepí. Šroub vytáhl a zalepil díru knotem a oblehčený o 25€ za 3 minuty práce jsme vyrazili dál na cestu a kolo vydrželo ještě dalších 3500 km! Ani jsem v to nedoufal.

Z druhého karambolu jsem vyvázl opět díky Mazdařům. Na Korsice, po přibližně 1800 kilometrech za námi, se začaly ozývat tuhé gumové zvuky od přední nápravy. Dělalo to jen při parkování a v malých rychlostech. Nikdy před tím se mi taková závada nestala a nevěděl jsem, kde může být problém. A tak mě napadlo se otočit na toho, který ví v mém okolí o Miatách nejvíc – na Michala, který pracuje v Guru Racing Garage a který mi po celou dobu auto servisuje. Ani ne po 20 minutách mi odpověděl, že mám zkontrolovat nádržku servo oleje, jak je na tom měrka. A ano, bylo to tím – měrka suchá, olej žádný. Následovala rada ohledně koupení červeného ATF a jeho dolití. Na nejbližší benzínce jsem olej koupil, dolil a zvuky přestaly. Od té doby jsem už ani olej doplňovat nemusel. Za to mu patří ještě jednou velké díky, protože při představě, že máme před sebou ještě přes 2000 kilometrů a já bych jel bez posilovače…

A poslední nepříjemnost, která nás na cestě potkala, nebyla teda chybou auta, ale mou neopatrností. Při naloďování na trajekt, směr pevnina, jsem deset minut před odjezdem zjistil, že nemohu najít peněženku. Po prohledání a vyházení celé Miaty jsem zjistil, že ji opravdu nemám. No co teď – přišel jsem o řidičák, občanku, platební karty, malý techničák a zelenou kartu… Trajekt odjíždí, je půlnoc a já nezmůžu nic. Hledat ji by byla hloupost vzhledem k promeškanému trajektu a hledání přespání. Také by se mi to stejně jak z finančního, tak časového hlediska nevyplatilo. Kola Miaty se dotkla pevniny v Itálii přibližně v půl 7 ráno. Hned jsem zašel na místní policii, kde po půl hodinovém dohadování s místními Italkami, které akorát snídaly, jsem konečně dostal protokol o ztrátě. Tady bych zmínil, že mi velmi pomohl Google překladač, kdy vzhledem k jejich absenci znalosti angličtiny jsem mluvil na telefon česky, ten jim to překládal do italštiny a oni opět na něj mluvili italsky a mně to překládalo do češtiny. Pravda, že místy zněly věty z translatoru jako cizinec, co se učí česky od oběda, ale stačilo nám to. Po sepsání protokolu se mi zmínila, že nesmím bez dokladů jak mých, tak od auta. Vozidlo nesmí cestovat po pozemních komunikacích, ale jí samotné bylo jasné, že se stejně na cestu vydáme. Sdělila mi také, že pokud bych požadoval alespoň vydání provizorního dokladu, něco jako vízum, musel bych do Říma na konzulát. Řím byl 350 kilometrů jižně – na úplně druhou stranu, než jsme potřebovali. A tak s nutnou dávkou sebezapření a doufání, že nás nikdo nezastaví, vyrazila směr Praha. Původně jsme chtěli ještě přespat na půl cesty, ale vzhledem k okolnostem jsme chtěli mít cestu už za sebou. Cesta zpátky byla také náročná a přibližně 1300 kilometrů jsme jeli od 7 od rána do půl 11 do večera. To nám tedy zabralo zhruba 15 a půl hodiny.

Během tvé otázky, jestli byla nějaká byrokracie na hranicích, jsem zmínil, že ještě něco doplním. Samozřejmě, že se cesta domů nemohla při našem štěstí obejít bez zádrhelu. Na italsko-rakouských hranicích se vytvořila několikakilometrová kolona. Nevěděli jsme, proč zde kolona je a po přibližně hodině popojíždění jsme viděli policejní auta a gardu se psy. Kontrolovali vybraná auta, kde chtěli vidět právě doklady, které jsem nechal někde v Bastii. To už hladina stresu atakovala maximální přípustnou hranici a jenom jsem doufal, že nebudou kontrolovat až tak moc výrazné auto a že určitě nebudeme v dvoumístném roadsteru nikoho pašovat. Při pohledu na nás naštěstí usoudili, že jim za kontrolu nestojíme a pustili nás dál. Uf!

Celkem jsme byli na cestách 18 dní a najeli jsme 3870 km, při kterých si Miata vzala 302 litrů benzínu. To vychází průměrně na cca 7,8 litrů. Nejdražší benzín jsme brali v Itálii na dálnici za v přepočtu 51 Kč/litr. Průměrně se cena pak v Německu, Rakousku a Francii pohybovala kolem 41 Kč/litr.

Čas strávený v autě se počítá hůře, jelikož jsme na Korsice jezdili potom každý den kemp-pláž-kemp, občas i delší výlet. Ale hrubým odhadem to je kolem 90 hodin. Z toho tedy 85 hodin bez střechy – tu jsme měli akorát pak při cestě zpátky od rakouských hranic, jinak jsme se pořád kochali se střechou dole.

Rady na cestu? Určitě odvahu a skvělého spolujezdce! Trajekt doporučuji rezervovat tak 5 měsíců dopředu na stránkách CorsiceFerries. Díky tomu, že má Miata 3950 mm na délku, spadá do nejmenší možné sazby za cenu auta na trajekt, takže ušetříte cca 5€ oproti „normálním autům“, a to se vyplatí.  Tankování se nejvíce vyplatí v Čechách před vjezdem do Německa a pak těsně před Itálií. Tam je benzín nejdražší. Jednou jsem četl na nějakém fóru, že je určitě dobré si natankovat v Itálii před tím, než se dojede na Korsiku, že tam je dražší benzín. To rozhodně není pravda a určitě doporučuji vzít plnou na Korsice při cestě zpátky a v Itálii pokud možno tankovat co nejméně.

Dále bych ještě doporučil jezdit s navigací Waze, která hlídá radary. Minulý rok jsem s Mazdou 3 při výjezdu z Florencie jel na 50 km/h, 73 km/h a přišla mi pokuta za 149€ po 11 měsících. Přitom to byla výpadovka na dálnici, kde jsem ani nečekal, že by mohl být.

Jinak Německo bez dálniční známky, Rakousko naopak 10denní za 10€. Mýtné v Itálii – záleží kolik se využívá dálnic. Na internetu se dá najít webová stránka, kde se zadá, odkud a kam se jede a vypočítá se cena za mýtné.

K ubytování – skoro všude jsme spali vzhledem k zmírnění vykládání všech věcí v hotelech, které jsme rezervovali půl roku dopředu přes Booking. Minimálně ve Florencii nutnost a zde doporučuji najít bydlení na okraji města, kde je parkování zadarmo, jinak se platí za parkování až 30€ za den. My jsme si pak koupili lístek na autobus, který nás odvezl do centra za 15 minut a stál 5€ pro dva tam i zpátky.

Korsika je známá tím, že zde nejsou hotelové resorty (jako třeba jsem zažil v Itálii, Španělsku), ale jsou všude kempy. A tím myslím všude. Kolem každého města jsou minimálně tři a jsou na vysoké úrovni Jedna noc v kempu pro dva, auto a stan vyjde na cca 800 Kč. Hotel záleží, jak moc se chcete rozmazlovat, ale průměr kolem 2000 Kč.

Miatu jsem si kupoval v lednu tohoto roku a za tu dobu jsem s ní najel přes 14 000 kilometrů. Většina lidí se bojí jet s deset let starým autem přes půl republiky a zpátky, kdyby je to někde nechalo. My jsme to zvládli s 22 let starým autem na jih Korsiky a zpátky a myslím si, že by zvládla i delší cestu, třeba na Sardinii. To bychom ale spíš už asi nezvládli my :-). Popravdě jsem už „vyřízený“ (ve smyslu řídit) dost a teď si užívám, že díky absenci řidičáku a techničáku neřídím a jenom se vozím. Příští rok necháme eurotrip u ledu a vydáme se za sluncem, pravděpodobně do Thajska. Nicméně, už pokukujeme prstem po mapě, kam se s ní vydáme příště. Také děkuji moc za rozhovor a doufám, že bude tento článek inspirací pro další nadšence, jako jsme my.